na Blog.cz

"Docela tě chápu, Anette."řekla jsem, když Anette dopovídala svůj příběh.

"To bys musela zažít, abys to chápala."odpověděla. Já jsem to opravdu zas tak úplně nechápala. Měla jsem v tom zmatek - proč se Kim tak rychle začala bavit s Norou? Nechápu.

"Tak co budeme teď dělat?"zeptala jsem se já. "Myslela jsem, že máš nějaké plány."

"Nevím. Tobě se tady nelíbí?"zeptala se mě Anette. Mně se tady, na tom vysokém 'posedu' docela líbilo, ale spíš jsem se bála té výšky. Co když se to pod námi podlomí? říkala jsem si pořád. Dřevo vypadalo sice pevně, ale co když se pod námi skrývá nějaký brouk, co by to mohl každou chvíli prokousat?

"Ale líbí. Jen.... je to stabilní?" Anette protočila panenky.

"Snad si nemyslíš, že bych tě sem brala, kdyby to tady bylo prokousané od červotočů. Pojď dolů." řekla Anette a začala slézat. Já jsem šla opatrně a nejistě za ní dolů také.

"Jdem do parku, ne?" řekla Anette. Nebyla to otázka, i když to tak mohlo znít. Rozeběhla se směrem ke městu a já zase musela za ní. Litovala jsem, že jsem si doma nevyměnila boty. Do školy jsem žádné tenisky nenosila - v létě sandály, v ostatních obdobích vysoké boty, nebo conversky. Teď jsem na sobě měla sandály. V těch se běhat dá, jenže tráva byla mokrá a já se bála že uklouznu. Opatrně jsem se tedy taky vydala za Anette.

Asi po pěti minutách jsem byla u Anette, která čekala u silnice, asi se čtyřminutovým zpožděním.

"Musíš trénovat běh, Lily."oznámila mi Anette a znovu se rozeběhla - přes silnici a potom asi padesát metrů kolem domů. Tam se na mě rozhodla počkat, abych měla kratší úseky a mezi nimi miniaturní pauzy. Mně to trvalo samozřejmě asi dvě minuty, přestože to byl opravdu trapně krátký úsek.

"Ty asi moc nemáš ráda sport, viď? To nevadí. Já zas nemusím učení."řekla a zasmála se. Já taky. Naprosto mě odhalila. Sporty jsem vyloženě nenáviděla a vůbec mi nešly - když jsme v tělocvičně běhali, já jsem musela uklouznout a udělat si otřes mozku; když jsme měli při tělocviku hod do dálky, švihla jsem rukou co největší silou, jenže ouha - míš spadl za mě, nikoliv přede mě, jako u všech ostatních, takže jsem hodila mínus dva metry (ani ten průměr jsem dozadu zdaleka nezvládla - ostatní hodili cca +20 metrů).

Anette si se mnou dala asi pětiminutovou pauzu, abych vydechla. Potom se znovu rozeběhla - zvolila metodu dlouhý úsek. Běžela rovnou do parku, kam je to asi 500 metrů. Já jsem zezačátku taky bežela, i když ne tak rychle. Po deseti vteřinách jsem to vzdala a šla jsem mým obvyklým krokem. Pak zase chvilku běhu a krok. Dokonce jsem se i opřela o zeď domu, abych po tom "dlouhém a namáhavém" běhu mohla vůbec popadnout dech.

"No konečně!"přivítala mě Anette, když jsem po čtvrt hodině, ne to přeháním, po půl hodině došla k ní.

"Zdar."zmohla jsem se udýchaná jen na jedno kraťoučké slovo. Anette přikývla a dovekla mě na lavičku, kde si taky sedla.

"Nechceš chodit se mnou na tréninky?"zeptala se mě nečekaně Anette.

"Na jaké tréninky? Tedy vlastně určitě ne, protože já nic neumím."řekla jsem rychle, abych se vymluvila ze sportování.

"Každý všechno neumí, když to nezkusí. Jedná se o běhání na různé vzdálenosti."řekla Anette. "Měříme si tam časy a tak různě. Třeba běh na šedesát nebo padesát metrů."vysvětlovala mi Anette a já poslouchala. Jestli je to podmínka pro to, abychom byly kamarádky, tak klidně. Jestli ne, ať si tam chodí sama.

"A proč bych tam jako měla chodit?"zeptala jsem se já, po dlouhé době s klidným hlasem.

"Máš na běhání opravdový talent."řekla Anette a usmála se. Pochopila jsem, že to byla ironie. Při představě, jak je ze mne maratónský běžec jsem se musela zasmát. Anette taky.

"Tak co, zkusíš to?"

"Jasně!"

"S Norou jsem se nikdy moc nekamarádila."začala povídat Anette. "Měla svoji partu a s tou ponižovala ostatní holky a šikanovala je. Já jsem naštěstí měla Kim, které jsem se mohla svěřit se vším. Ona potom těm holkám oplatila to, co mi samy dělaly. Jednoho dne jsem ale přišla do školy, a potkala Kim, jak se baví s Norou. Zamávala jsem na Kim, ale ona se na mě jen zle podívala a něco rychle řekla Noře. Pak přišla ke mně. 'Nevadilo by ti, kdybych si dneska sedla s Norou?'zeptala se mě. 'Ne, v pohodě.'odpověděla jsem a překvapeně jsem se na Kim podívala, protože se s Norou nikdy nekamarádila a měla na ni stejný názor jako já. Takže se Nora s Kim šly zeptat naší třídní, jestli si spolu můžou sednout. 'A co Anette? Ne holky, to nejde.'řekla jim na to učitelka, pro mě naštěstí, protože jsem sama sedět nechtěla. Takže když začala první hodina, sedeěly jsme jako obvykle. Ale úplně stejné to nebylo. Nevím, co Kim Nora pověděla, ale Kim se se mnou přestala bavit. Když jsem se jí na něco zeptala, neodpověděla mi, jen pokrčila rameny. Po další dobu to tak bylo nadále a o přestávkách začala Kim chodívat s Nořinou partou. Dokonce si Nora a Kim psaly psaníčka. Jenže to se neobešlo bez toho, abych psaníčko neměla v ruce, protože jinak by se k nim psaníčka vůbec nedostala. Kim totiž seděla napravo ode mne a Nora nalevo. Jednou jsem se rozhodla si psaníčko přečíst.

To tam bylo napsané, do slova a do písmene. Kim lhala - to ona se se mnou nebavila. Já se s ní bavit chtěla, jenže ona ne. Tak jsem se rozhodla to psaníčko trochu upravit.

Takhle nějak jsem to tedy napsala a podala jsem psaníčko Noře. Myslela jsem si, že se všechno vyřešilo, ale ono ne. Nora tedy odepsala. Když se Kim nekoukala, psaníčko jsem si přečetla, a když se Kim koukala, tak jsem dělala, že si na ten papírek něco píšu.

Tak jsem se spokojeně usmála, když jsem psanáčko dočetla a podala jsem ho Kim. Ona se na Noru podívala a zamračila se v tu samou chvíli, co Nora na ni. Kim neslyšně pohybovala rty, jako 'co to má znamenat?' a pak jen zavrtěla hlavou. O přestávce šla Kim za Norou a zeptala se jí na to. Ona jí ukázala psaníčko, které od ní, tedy ode mne, dostala. Kim se lekla a řekla jí, že to vůbec v životě neviděla a nepsala to. Nora jí to bohužel uvěřila. A tak přemýšlely, kdo to mohl napsat. Samozřejmě jsem byla hlavní podezřelý já. 'To je přece rukopis Anette!' vykřikla Kim a uháněla ke mně a sebrala mi sešit na diktáty. 'Co si to dovoluješ, brát mi sešity!' zaječela jsem na ni, ale ona už mě neposlouchala. 'Jasně, je to úplně stejné.' říkala zrovna Nora. Takže mě odhalily, pomyslela jsem si. Pak za mnou obě přišly. 'Hele ty jedna protivo! Co si to dovoluješ Anette, takhle si vymýšlet?! Víš, co jsi mohla provést? Nevíš? Mohla jsi nám zničit přátelství! Přála bych ti, aby se ti to v životě nějak oplatilo. Nesnáším tě.' řvala na mě Kim. 'Klid Kim, všechno se musí v klidu. Hele, Anette... když se přiznáš, žes to psaníčko napsala ty, necháme tě na pokoji. Když se nepřiznáš, postaráme se o to, aby sis tady nenašla žádné kamarádky a ještě si to pěkně poskvrnila u učitelů. My to umíme, Anette. Tak se rozhodni!' vydírala mě Nora. Ona všechno řešila v klidu a ke člověku se chovala jako k dítěti, které nic nedokáže pochopit, a když Noru to dítě poslechne, dostane čokoládu. Přemýšlela jsem o tom, že se prostě nepřiznám. Ale to bych pak lhala a měla bych samé špatné známky a špatnou pověst. Tak jsem se rozhodla, že se prostě přiznám. 'Jo, napsala jsem to psaníčko. Ale nelituju toho.' řekla jsem jim. Té druhé věty jsem však litovala. Nevěděla jsem, co udělají. 'Dobře, necháme tě. Ale jen teď, protože jsme moc hodné a máme dneska dobrou náladu. Viď Kim?' řekla Nora a podívala se svým tajemným pohledem na Kim. Ta se neotočila, ani se na ni nepodívala, jen se zle dívala na mne. Od té doby se už vůbec nebavíme a nejsme ty nejlepší kámošky."dopověděla Anette. Bylo mi jí líto, co všechno zažila. Ale já vlastně taky.

Originalita...

Každý blog je originální. Má jiný design, jiné adminy, jiné tipy článků. O žádném blogu se nedá říct, že je ošklivý. Všechny jsou prostě originální . Někoho zajímají spíše výtvarné blogy, druhého zase fotografické.

Originální je určitě i každý člověk, nebo spíše jedinečný. Nikdo nevypadá úplně stejně, ani dvojčata. Všichni lidé mají jiné vlastnosti, někdo je energický a optimistický, jiný stydlivý a pesimista. Vlastností je spousta.

Také jsem slyšela, že se nenajdou dvě stejné zebry, ani třeba žirafy. Je to zvláštní, protože ať si někdy člověk láme hlavu, jak chce, nemůže ten rozdíl najít. A přesto tam ten rozdíl je.

I když se to nezdá, nikdo nemá stejné otisky prstů. Existují různé druhy.

Většina lidí má obě oči stejně barevné. Originální je, když má člověk oči barevné jinak. Jedno oko zelené, druhé zelenošedé, nebo modré. Je spousta kombinací. Nebo mají sice obě oči stejně barevné, ale v jednom mají třeba část oka jinak barevné. Znala jsem jednoho člověka, a ten měl obě oči modré, ale v jednom měl černou tečku (nemyslím čočku). Zvláštní.

To je prostě originalita

"Tak kam půjdeme?"zeptala jsem se Anette.

"Můžeme k nám domů, někam do přírody, nebo do lunaparku."odpověděla Anette.

"Ten lunapark mi ani nepřipomínej. Bylo jim úplně jedno, že jsem se málem zabila, když mi nešel zapnout poutací pás." Připomněla jsem si hrozonou scénu, kdy jsem vypadla z jedné atrakce. Ještě štěstí, že mě jeden člověk chytil a zachránil mě. A v ten den jsem se pohádala s Annou-Marií, protože jsem už nechtěla na další atrakce a ona ještě chtěla.

"Tak si vyrazíme do přírody, ne?"řekla Anette. Začínala jsem Anette mít ráda. Úplně dokázala odhadnout, co si člověk přeje. Dřív se mi taková nezdála, to byla zlá a nafoukaná žalovalka.

Přikývla jsem a usmála jsem se. Ona mi úsměv oplatila a rozeběhla se směrem k lesu.

"Znám jedno fajn místo, poběž za mnou!"vykřikla při běhu. Já se zasmála a běžela za ní. I když o něco pomaleji.

Anette se zastavila u jednoho stromu. Byl to starý dub, hodně velký. Mohl mít aspoň sto let.

"To je ono?"zeptala jsem se a ukázala na ten strom, když jsem k ní udýchaně doběhla.

"Ano. Ale není to ledajaký dub. Koukni se nahoru."řekla Anette a ukázala prstem do listnaté koruny stromu. Podívala jsem se tam taky a zahlédla jsem nějakou dřevěnou plošinu. Z ní se spouštěl provazový žebřík.

"Myslíš, že tam můžeme?"zeptala jsem se Anette. Docela mě lákalo, mít tam malý domeček. V lese byl klid a ticho, kromě ptáčků, kteří si prozpěvovali.

"Určitě."odpověděla Anette a začala lézt po provazovém žebříku nahoru. Byla tam za chvilku a už si to lebedila na dřevěné lavičce nahoře. Trošku jsem zaváhala, jestli mě ten žebřík unese, nebo jestli s námi ten domeček nespadne. Také jsem se malilinko bála výšek.

Nakonec jsem ale stoupla na žebřík. Pevně jsem se chytila a bála jsem se jít o trochu výš, protože se žebřík zakýval.

"Ono se to kýve, Anette."řekla jsem ustrašeně.

"To je úplně normální, Lily. Unese tě to."řekla Anette a podporovala mě, abych už vylezla nahoru. Tak jsem tam nakonec vylezla, i když jsem se hrozně bála.

"Jé, to je výhled!"zakřičela Anette. "Krása, viď?"zeptala se mě.

"Jo."odpověděla jsem. "Jak o tomhle domečku víš?"zeptala jsem se naopak já.

"Dřív jsem sem chodila s jednou mojí kamarádkou. Byla to dobrá kamarádka, nejlepší. Vždycky jsme si tu užily spoustu zábavy. Měřily jsme si čas, kdo sem vyleze dříve, různě jsme zdobily tenhle "domeček"...vždyť to ani domeček není. Jen taková plošina."řekla Anette. Všimla jsem si, že posmutněla, když se zmínila o oné kamarádce.

"Kdo je ta kamarádka? Znám ji?"zeptala jsem se. Třeba s námi chodí do třídy, nebo se někam odstěhovala.

"Znáš. Byla to Kim."odpověděla chladně Anette. Jméno Kim vyslovila s obrovskou nenávistí. Dříve, než se stala ta událost s Annou-Marií, spolu seděly.

"Ty mě asi nenávidíš, protože ti Anna-Marie sebrala kámošku. Promiň."omlouvala jsem se, i když by to v tom případě byla chyba Anny-Marie.

"Ne, ty s tím nemáš vůbec nic společného."odpověděla Anette. "Je to chyba Nory."

"Nory?"podivila jsem se. S tou přece chodíme do třídy.

"Jo. Nenávidím ji! Přebrala Kim na svou stranu." Pořád jsem tomu nějak nerozumněla. Ale jak přebrala Nora Kim na svou stranu? A proč si tedy Nora nesedla ke Kim?

"Řekneš mi o tom něco víc?"poprosila jsem ji.

"Klidně."odpověděla Anette.